Jan Werich a Karel Čapek o strachu a bolesti

Tento týden se zkusme zamyslet nad tím, jakou roli má v lidském životě strach, jedna z nejdůležitějších emocí.

„A co je s Frantíkem vůbec?“ povídá [hostinský], „už mluví plynně, co?“
„I jó, moc toho ale nenamluví. Je uzavřenej, ale jinak hodnej kluk, účinlivej. Sílu má jak bejk, ale mám s ním starost. Neumí se bát.“
„Jak to? Neumí se bát, čeho?“
„Je toho snad málo na světě k bání?“
„Snad byste nechtěl mít syna strašpytla?“
„Co vás nemá! Von se nejen vůbec nebojí, von ani neví, co je strach. Porád se mne ptá, táto, co je to strach? Ukažte, jak se bojíte, já se to naučím.“
„To je vo mrtvici,“ a hostinský si přesedl. „To vás chápu, to není normálka. Slušnej člověk se musí občas bát. To by se moh dostat do maléru. Strach, to je jako cit v prstech. Nemáš cit, šaháš do vohně, a uhoří ti ruka, jen to fikne. A pak někdy se vyplatí i trochu strachu ukázat, vrchnost to ráda vidí.“

Jan Werich: Fimfárum, Praha 1987, s. 142

Můžete se podívat na celou pohádku František Nebojsa.


Hallemeier: To je moc hezké, slečno; jenomže Roboty nic netěší. Hrome, co si mají koupit? Můžete je krmit ananasy, slámou, čím chcete; jim je to jedno, nemají vůbec chuti. Nemají na ničem zájmu, slečno Gloryová. U čerta, nikdo ještě neviděl, že by se Robot usmál.
Helena: Proč… proč… proč je neuděláte šťastnější?
Hallemeier: To nejde, slečno Gloryová. Jsou to jen Roboti. Bez vlastní vůle. Bez vášní. Bez dějin. Bez duše.
Helena: Bez lásky a vzdoru?
Hallemeier: To se rozumí. Roboti nemilují nic, ani sebe. A vzdor? Já nevím; jen zřídka, jen časem–
Helena: Co?
Hallemeier: Nic vlastně. Někdy se jaksi pominou. Cosi, jako padoucnice, víte? Říká se tomu křeč Robotů. Najednou některý praští vším, co má v ruce, stojí, skřípá zuby–a musí přijít do stoupy. Patrně porucha organismu.
Domin: Vada ve výrobě.
Helena: Ne, ne, to je duše!
Fabry: Myslíte, že duše začíná skřípáním zubů?
Domin: To se odstraní, slečno Gloryová. Doktor Gall dělá zrovna nějaké pokusy
Dr. Gall: S tímhle ne, Domine; teď dělám nervy na bolest.
Helena: Nervy na bolest?
Dr. Gall: Ano. Roboti skoro necítí tělesné bolesti. Víte, nebožtík mladý Rossum příliš omezil nervovou soustavu. To se neosvědčilo. Musíme zavést utrpení.
Helena: Proč–proč–Nedáte-li jim duši, proč jim chcete dát bolest?
Dr. Gall: Z průmyslových důvodů, slečno Gloryová. Robot se někdy poškodí sám, protože ho to nebolí; strčí ruku do stroje, ulomí si prst, rozbije si hlavu, to mu je jedno. Musíme jim dát bolest; to je automatická ochrana před úrazem.
Helena: Budou šťastnější, když budou cítit bolest?
Dr. Gall: Naopak; ale budou technicky dokonalejší.
Helena: Proč jim nestvoříte duši?
Dr. Gall: To není v naši moci.
Fabry: To nyní v našem zájmu.

Karel Čapek: R. U. R. Rossumovi univerzální roboti, Praha 1920.

Celou Čapkovu hru si můžete stáhnout třeba na webu Městské knihovny.

Mimochodem doporučuji vám knihu Robot 100: Sto rozumů, která vyšla u příležitosti stého výročí RUR, a vybírám z ní jednu kapitolu, která se dotýká problematiky emocí: