Sonáta a spol.

Nový styl (seconda pratica, stile moderno) spolu s oblibou instrumentální hudby se šířil z Itálie do dalších oblastí. A důležitou úlohu v tom pochopitelně sehrála Vídeň, císařské město. Ve Vídni působila řada italských hudebníků, mezi nimi třeba také Antonio Bertali, jehož ciaccona v podání souboru L’Arpeggiata nám může dobře posloužit pro představu, jak mohla vypadat kultivovaná instrumentální hudba v polovině 17. století:

Ciaccona (chaconne), původně tanec, se stala oblíbeným hudebním útvarem pro skladatele instrumentální hudby. Vedle toho se psaly passacaglie (také s ostinátním basem), fantazie, toccaty, partity… Další a další označení se používala pro nástrojovou hudbu. Nás bude nyní zajímat jedno konkrétní.

Sonáta původně vlastně znamenalo: skladba, ve které se hraje (it. suonare = hrát na nástroj). Podobně kantáta je skladba, ve které se zpívá (cantare = zpívat).

Dnes má slovo sonáta jiný význam, ale původně šlo skutečně o takové obecné označení. Bylo obvyklé pro celé období baroka. Sonáty v 17. století a na začátku 18. století jsou pro různá obsazení (jeden nástroj nebo třeba osm nástrojů) a mají různou délku a různé formy (jednu větu nebo více vět).

Ke konci 17. století se dají rozlišit dva typy sonáty:

Sonata da chiesa má obvykle čtyři věty (pomalu – rychle – pomalu – rychle). Původně šlo patrně opravdu o chrámovou hudbu (it. chiesa = kostel), ale později je to spíše označení pro daný typ kompozice, nemuselo se to hrát nutně v kostele. V rychlých větách je typické použití imitační polyfonie (na principu fugy).

Sonata da camera („komorní sonáta“) byla většinou tvořena tanečními větami (často také čtyřmi), takže připomínala suitu (jejíž uspořádání se vyvíjelo po celé 17. století).

Sonáty byly typicky pro jeden nebo více melodických nástrojů a basso continuo. Ve skupině bassa continua se používaly různé nástroje, violoncello, teorba, dulcian/fagot, loutna, cembalo, varhany… Ale typickou sonátu si můžeme představit třeba s obsazením: jedny nebo dvoje housle, cembalo a violoncello. Nebo si poslechněme ukázku ze sbírky chrámových sonát od Arcangela Corelliho:

Triová sonáta označuje skladbu pro dva melodické nástroje a basso continuo – tedy pozor, neznamená to, že to hrají tři lidé, typicky budou spíše čtyři (např. dvoje housle, cembalo, violoncello).

Nyní si zkusme představit takové obsazení triové sonáty, které doplníme větší skupinou nástrojů. Můžeme pak velmi efektně využívat kontrast mezi slabou dynamikou malé skupinky a silnou dynamikou, když hrají všichni (tutti). (Zesilovače tehdy ještě nebyly.) Takhle nějak zhruba vypadá concerto grosso.

Právě Arcangelo Corelli (Wiki: CZ, EN) bývá považován za tvůrce tohoto žánru.