Koncert nebyl vždycky instrumentální

Koncert dnes označuje většinou skladbu (nejčastěji třívětou) pro sólistu a orchestr. Slovo koncertantní se používá u takových skladeb, kde najdeme nějaká exponovaná (až virtuózní) místa pro sólový nástroj nebo nástroje, jako třeba když mluvíme o koncertantní symfonii.

Ale v 17. století se pod označením koncertantní skrývalo něco docela jiného. Myslelo se tím střídání skupin zpěváků a instrumentalistů, sborů i sólistů, jako to známe třeba z díla Claudia Monteverdiho. Kořeny koncertantního stylu najdeme ve vícesborové technice 16. století, která rozkvétala hlavně v chrámu sv. Marka v Benátkách. Skladby s označením duchovní koncert (Wiki: anglicky, německy), najdeme třeba u německého skladatele Heinricha Schütze (1585-1672), který studoval u G. Gabrieliho v Benátkách. Nejde o instrumentální koncerty, ale o vokálně-instrumentální skladby, předchůdce pozdějších kantát, jaké známe třeba od J. S. Bacha. Kousek z některého Schützova duchovního koncertu si poslechněte na YouTube.

Proměna chápání slova koncert směrem k dnešnímu významu, tedy k instrumentální hudbě, začala před rokem 1700. Někteří italští skladatelé začali psát instrumentální skladby, v nichž se střídala malá skupina hráčů (concertino) s celým orchestrem (ripieno, tutti nebo concerto grosso). Ta malá skupina hráčů zahrnovala dvoje housle a violoncelo, v místech tutti hrály další smyčcové nástroje (housle a violy); obě skupiny byly doprovázeny bassem continuem, což hrály typicky tyto nástroje: cembalo, teorba, loutna, violon, varhany apod. (v concertinových místech většinou jen některý z nich). Mohli bychom tedy říci, že zvuk obsazení triové sonáty tu byl v některých místech zesilován mohutnějším zvukem velkého orchestru. Tyto skladby pracovaly hlavně s kontrastem mezi jemnějšími (a někdy virtuózními) místy concertina a „zesílenými“ ripienovými pasážemi. Mezi prvními skladateli koncertů tohoto typu byl Alessandro Stradella, ale označení těchto skladeb jako concerto grosso se objevilo až později, třeba u Arcangela Corelliho (1653-1713), kterého považujeme za skutečného zakladatele tohoto žánru.

Jeho op. 6 tvoří 12 concerti grossi. Osm z nich je typu concerto da chiesa, čtyři concerto da camera. Tyto dva typy formou odpovídají chrámové a komorní sonátě (ty už známe z minulého týdne).

Nejznámější z této sbírky je č. 8, takzvaný Vánoční koncert.

V této interpretaci si velmi dobře můžeme všimnout zvukového kontrastu mezi concertinem a celým orchestrem. V notách si tohoto kontrastu můžeme všimnout také, podívejme se na ukázku (jde o místo od 1:22 ve videu výše):

A. Corelli: Concerto grosso g moll, Fatto per la notte di Natale (op. 6, č. 8)

Vedle concerta grossa se postupně začaly objevovat koncerty v trochu jiné konfiguraci nástrojů. Místo střídání velkého a malého obsazení zde byl sólista, kterého doprovázel orchestr. Virtuozita může v takovém pojetí více vyniknout.

Mohli bychom říci, že první takové sólové koncerty napsal Giuseppe Torelli.

G. Torelli: Concerto c moll (op. 6, č. 6)

Sólové housle zde nejsou tak úplně samostatný hlas. První housle hrají buď sólo, nebo jsou zesilovány tutti; máme tady vlastně tak trochu něco z concerta grossa. A skutečně označení skladeb v této době nebylo nijak jednoznačné, natož standardizované. Skladatelé následovali osvědčené vzory, ale nebáli se experimentovat. Concerto grosso mohlo označovat i něco, co se podobalo sólovému koncertu; jindy se prvky prolínaly jinak, například concerto grosso s výraznějším uplatněním virtuozity některého nástroje.

Torelliho koncerty mají většinou tři věty, s tempovým rozvržením vět, jaké je obvyklé dnes: rychle – pomalu rychle. Ve druhé (pomalé) větě se ale často objevuje rychlé místo. Někdy se tomu říká torelliovská střední věta. Formové schéma celého koncertu potom tedy vypadá takto:

I. rychle
II. pomalu – rychle – pomalu
III. rychle

Poslechněme si takovou torelliovskou třední větu:

Sólový koncert postupně více a více rozvíjí virtuozitu a do role sóla se dostávají další a další nástroje, přičemž housle jsou samozřejmě stále číslo jedna.

Další významní skladatelé instrumentálních koncertů působili v Benátkách, například Tomaso Albinoni, Alessandro Marcello a Benedetto Marcello (bratři) a hlavně Antonio Vivaldi.

Vivaldi napsal přes 500 koncertů, z toho asi 230 pro sólové housle (mezi nimi i čtyři koncerty označené jako Čtvero ročních dob); celkově jde o různé typy koncertu, pro různé nástroje; pokud jde o počet, na druhém místě za houslemi je fagot s asi 40 koncerty.

Vedle concerta grossa a sólového koncertu existuje také concerto ripieno (nebo tutti-koncert), ve kterém hrají „všichni furt“.

Označení da chiesa a da camera začala splývat a ztrácet svůj původní význam dříve, než se stačila etablovat. A stejně tak concerto grosso a sólový koncert (včetně toho pro více sólových nástrojů) se prolínají, jak ostatně vidíme třeba na Braniborských koncertech J. S. Bacha, které nesou rysy obou těchto neostře vymezených žánrů.