Italská instrumentální hudba v první polovině 17. století

<< zpět

Jak jsme si nedávno ukazovali ve videu, hudební nástroje se v 16. a 17. století emancipovaly s tím, jak zdvojovaly nebo nahrazovaly hlasy ve vokální polyfonii. Vedle toho se však zdokonalovaly a dostávaly do popředí i další nástroje, které dobře sloužily pro doprovod i pro sólovou hru. Na prvním místě to byly klávesové nástroje.

Hudební nástroje umožňovaly nakládat se souzvuky jiným způsobem než ve vokální polyfonii. To, co by se sboru špatně zpívalo, prošlo u hudebních nástrojů snáz. A tak instrumentální hudba stala výrazným hybatelem hudebního myšlení, zejména nakládání s disonancemi. Samozřejmě najdeme už v 16. století velmi odvážné chromatické (vokální) madrigaly, ale klávesová hudba na začátku 17. století posouvá možnosti zase ještě dál. Jako třeba slavný Frescobaldiho ricercar z Fiori musicali:

Ricercare cromatico post il Credo ze sbírky Fiori musicali
(na varhany hraje Michal Novenko)

Použití odvážnějších souzvuků a chromatiky naráželo u klávesových nástrojů na problémy s laděním. Dnes používané rovnoměrně temperované ladění umožňuje hrát ve všech tóninách prakticky stejně čistě. Kolem roku 1600 se používalo tzv. středotónové ladění, které je čistší v C dur a tóninách „kolem“, ale při použití vzdálenějších tónin nebo jen vzdálenějších nedoškálných tónů vyvstává problém. Nejprve si můžeme porovnat rovnoměrnou a středotónovou temperaturu u akordu C dur:

C dur – rovnoměrně temperované ladění
C dur – středotónové ladění (1/4 koma, Aaron 1523)

Všimněte si, že středotónové ladění zní čištěji, resp. konsonantněji. Možná slyšíte po zaznění tónů c a e také o dvě oktávy nižší c, které vzniká jako rozdílový tón (nejlépe to uslyšíte s dobrými sluchátky). Jde vlastně o doplnění základního tónu alikvótní řady, do níž patří všechny tři tóny akordu. U středotónové temperatury vám tento hluboký tón může připadat ještě mohutnější.

A teď si zkuste poslechnout akord Cis dur (Des dur):

Des dur (Cis dur) – rovnoměrně temperované ladění
Des dur (Cis dur) – středotónové ladění (1/4 koma, Aaron 1523)

V rovnoměrné temperatuře zní srovnatelně čistě s C dur, ale ve středotónovém ladění je dost strašidelný.

V hudbě baroka, uvidíte-li (nejen v klávesové hudbě) v notách nějaké místo s více posuvkami, dost pravděpodobně skladatel počítal s tím, že to bude znít „falešně“ či nepříjemně, děsivě – často se taková místa vyskytují nad textem, který pojednává o utrpení, bolesti, pekle nebo něčem podobném.

U klávesových nástrojů se někdy řešil problém enharmonických tónů (že cis není stejné jako des) pomocí takzvané enharmonické klaviatury – byly zde pro některé tóny dvě klávesy místo jedné.

Více si o tom a o nástrojích Frescobaldiho doby můžete přečíst v zajímavém článku na webu GirolamoFrescobali.com.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *