Francouzská hudba baroka

Jak zaznělo v našem podcastu Ven z Itálie, v době baroka italská hudba kolonizovala zbytek Evropy – třeba v oblasti opery to není ani úplně nadsázka. Platí to do určité míry i o Francii, ta si však snad nejvíce zachovala svůj svéráz, nejvíce vzdorovala přejímání cizích prvků.

Francie dominovala především v oblasti tance (všimněte si, že taneční terminologie není italská, nýbrž francouzská). Ballet de cour (dvorní balet) je žánr, který stál v popředí ještě v době Ludvíka XIII. (tedy v první polovině 17. století).

Italská opera se do Francie také dostala, vznikala i přímo francouzská opera (první významnější byla opera Pomone Roberta Camberta v roce 1671). Ale tradici francouzské opery – jak to aspoň většinou chápeme – založil Jean-Baptiste Lully (1632-1687), který působil na dvoře Ludvíka XIV. Hovoříme o tragédie en musique (později se rozšířilo označení tragédie lyrique). Místo kastrátů zde mužské role zpívaly přirozené mužské hlasy a podstatnou úlohu měl samozřejmě balet.

Za Lullyho působení vykrystalizovala francouzská ouvertura. Na rozdíl od italské předehry začíná francouzská předehra pomalu a teprve pak následuje rychlá část. Postupně se prosadila varianta, kdy na konci ještě přichází pomalá část (většinou opakování hudby ze začátku).

Italská předehra (sinfonia):   rychle - pomalu - rychle

Francouzská předehra (ouvertura):   pomalu - rychle - pomalu 

Nejvýznamnějším Lullyho současníkem byl Marc-Antoine Charpentier (1643-1704), jehož přínos spočívá hlavně v duchovní hudbě. Poslechněte si rozhodně alespoň kousek z jeho Te Deum laudamus.

Ve Francii existovala bohatá tradice violistů (da gamba), loutnistů a clavecinistů (clavecin je francouzské označení pro cembalo).

V první polovině 18. století byl nejvýznamnějším francouzským skladatelem Jean-Philippe Rameau (1683-1764). Tento Bachův a Händelův současník je dnes možná znám více jako hudební teoretik (např. Pojednání o harmonii) než jako skladatel.

Doporučuji také filmy Král tančí (Lully a Ludvík XIV.) a Všechna jitra světa (gambisté Saint-Colombe a Marin Marais), které sice nejsou přesným zachycením historické skutečnosti, ale mohou být v mnohém inspirativní.